Blanka je maminka tří dětí, včetně dvojčat, která otevřeně sdílí svůj příběh o psychickém násilí ze strany bývalého partnera. Popisuje, jak se po narození první dcery začalo partnerovo chování zhoršovat – hádky kvůli maličkostem, křik, výhrůžky, nátlak na zúžení majetku a vyhazování z domu. Během těhotenství s dvojčaty Blanka odešla s dcerou k rodičům 300 km daleko, protože již situaci nezvládala. OSPOD ani soud však její situaci nevzali vážně – naopak byla obviněna z „únosu“ dětí a po 14 dnech byl nařízen režim střídavé péče, který přetrvává dodnes, navzdory výpovědím dětí o křiku a nadávkách ze strany otce.
Zvlášť bolestivý je popis předávání dětí – několikahodinové cesty autem, křik, pláč, dokonce výhrůžky ze strany otce. Blanka také mluví o sabotáži přístupu k psychologické péči: otec souhlasil s terapií dcery až za několik měsíců, kdy už bylo pozdě reagovat na akutní problém. Navzdory tomu, že jedno z dětí trpí psychosomatickými příznaky (počůrávání), systém selhává.
Soud přisoudil otci dominantní péči, ačkoli opakovaně porušoval dohody. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že Blanka odešla „příliš daleko“ a měla podle soudu raději volit azylový dům. Děti jsou systematicky zatlačovány do nepřirozeného prostředí a jejich protesty jsou bagatelizovány.
Příběh ukazuje, jak snadno může být psychické násilí přehlíženo, a jak hluboce může zasáhnout děti i pečující rodiče. Blanka apeluje na nutnost sdílení příběhů a otevřené osvěty – protože systém bez tlaku zůstává nehybný.