Hanka ve svém svědectví otevřeně popisuje dlouholetý boj o bezpečí svých dětí, začínající domácím násilím ve vztahu s narcistickým partnerem. Po odchodu z tohoto vztahu čelila dalším formám psychického teroru – od manipulací přes majetkové vydírání až po systematické podkopávání její role matky v očích dětí. Navzdory osmileté výlučné péči o děti se po žádosti o navýšení alimentů ocitla v pasti soudního systému, který otci umožnil zahájit řízení o střídavou péči – přestože existovaly jasné známky manipulace a zneužívání moci.
Děti, zejména dcera, začaly vykazovat známky psychické manipulace – přecházely od psychosomatických potíží k plné izolaci matky. Otec je používal jako nástroje k šikaně a získávání výhod – například si přivlastnil domácího mazlíčka, sledoval matku přes dítě, nebo nutil děti ke změně oblečení jen kvůli tomu, že pocházelo z „druhého“ domova.
Nejsilnějším momentem příběhu je Hance popisované setkání se synem po několikaměsíční odloučení, kdy před ní začal utíkat a hystericky ji označovat za „šílenou“ – výsledek dlouhodobé indoktrinace. Přestože se u dětí projevil jasný syndrom zavrženého rodiče, OSPOD ani soud nezasáhly adekvátně. Naopak – Hanka byla nucena ke kontaktu pouze v asistované formě, a její emoční reakce při shledání s dětmi (pláč radosti) byla označena jako „nevhodná“.
Její příběh je ukázkou hlubokého selhání systému, který místo ochrany dětí před manipulací chrání násilníka a trestá oběť. Hanka však i přes bolest dál upozorňuje na potřebu změny – pro sebe i pro další rodiče, kteří tímto peklem procházejí.