Domácí násilí nezanechává stopy jen na těle, ale hluboce zasahuje i psychiku a zdraví žen, které se odhodlaly odejít. Monika Růt ve svém osobním sdělení popisuje vlastní zkušenost s úzkostmi, panickými atakami a tělesnými paralýzami, které ji provázely poté, co opustila násilného partnera. V jejím příběhu se objevují symptomy, jako je ztráta dechu, bušení srdce, dezorientace, a silné tělesné projevy stresu — typické projevy psychosomatických poruch spojených s posttraumatickým syndromem.
Výpověď autorky doplňují autentické příběhy dalších žen, které čelily nejen domácímu násilí, ale i bezmoci, nepochopení a často i soudnímu a institucionálnímu týrání. Mnohé z nich popisují, jak se jejich zdraví zhoršilo – objevují se autoimunitní onemocnění, migrény, nespavost, poruchy trávení, silné bolesti hlavy i psychosomatický kašel. Přestože některé ženy už několik let žijí mimo toxický vztah, jejich tělo i mysl stále trpí.
Velkým problémem zůstává nedostatečná postpéče – psychologická i fyzická pomoc ženám, které se snaží vyrovnat s následky násilí. Zkušenosti, které sdílejí, často ukazují na nepochopení okolí a bagatelizaci jejich situace. Místo podpory čelí obviňování a neochotě systému jim pomoci.
Tento článek je voláním po změně. Po větším porozumění, empatii a vytvoření systému péče, který bude respektovat a podporovat ženy v jejich uzdravování.