V rozsáhlém rozhovoru s Monikou Růt vypráví otec Karel svůj příběh, který poukazuje na zcela opomíjený rozměr domácího násilí — násilí na mužích. Karel otevřeně mluví o psychickém teroru, žárlivosti, sledování a kontrole ze strany své bývalé partnerky. Popisuje, jak po narození syna přestala fungovat jakákoli partnerská spolupráce a především byl on jako otec systematicky ponižován a omezován ve svých právech.
Po odchodu od partnerky se snažil nastavit přátelské vztahy a střídavou péči o syna, která fungovala přirozeně bez zásahu institucí. Zlom nastal v momentě, kdy matka odmítla předat dítě a Karla fyzicky napadla — přímo před synem a jeho přítelkyní. Karel později podal trestní oznámení, ale místo podpory ze strany institucí se ocitl v další vlně útoků — matka podala žádost o výlučnou péči a obvinila ho z násilí na dítěti.
Ve výpovědi detailně popisuje, jak matka manipulovala školkou, soudem i OSPODem, jak účelově vytvářela dokumenty o logopedických aktivitách, které neexistovaly, a jak ignorovala specializovaná doporučení ohledně vzdělávání syna se specifickými potřebami (ADHD, dysfázie). Když Karel doložil všechny zprávy, soud rozhodl ve prospěch matky s absurdním odůvodněním, že pokud jedná v zájmu dítěte, má se přestěhovat zpět do Mělníka.
Karel nakonec přišel o střídavou péči, přestože ji tři roky vykonával bez problémů. Soud mu ponechal pouhých šest dní měsíčně, přičemž matka syna nadále manipuluje — vštěpuje mu strach z otce, jeho bydliště a běžného života. OSPOD i soudy tyto praktiky ignorují a obviňují Karla, že je „součástí konfliktu“.
V závěru rozhovoru Karel apeluje na další otce, aby se nevzdávali a mluvili o tom, co zažívají. Nejde jen o boj za vlastní práva, ale hlavně za zdravý vývoj dítěte.