Téma: Opatrovnický systém v ČR – současná praxe, nedostatky, potřebné změny

Maják pro Tebe bude u toho. A budeme mluvit i za vás.

Které otázky by měly zaznít ?

Např.:

„Co když se ukáže, že jsme celý život chápali nejlepší zájem dítěte špatně?“

 

„Kdyby dítě mělo moc zrušit všechny dohody rodičů a navrhnout si vlastní režim péče, jak by jeho návrh vypadal?“

 

„Co bychom odpověděli cizímu pozorovateli, kdyby viděl naše setkání mediátorů/soudců/OSPOD bez kontextu?“

 

„Jaké osobní přesvědčení či zaujatost (např. pohlaví, kulturní vzorce, vlastní zkušenost s rozvodem) může nenápadně deformovat naše rozhodování o střídavé péči?“

 

„Kdyby se ukázalo, že náš model střídavé péče někomu nečekaně ublížil (i když vše formálně proběhlo v pořádku), jak rychle a jak zásadně jsme připraveni změnit přístup?“

 

„Jak by reagovalo dítě, jehož vnitřní hlas zůstává dlouho nevyslyšený – a co když nám v tichu sděluje něco, co nás šokuje?“

„Co kdyby nám někdo zvenčí předložil anonymní kazuistiku, ve které došlo k fatální chybě v posouzení domácího násilí – jaké díry v naší praxi by odhalil?“

 

„Kdybychom museli obhájit naši praxi před teenagerem, který vidí svět úplně jinak a považuje naše postupy za ‚staromódní‘, co by ho asi nejvíce popudilo?“

 

„Jak by vypadala dokonalá spolupráce mezi všemi aktéry, kdyby ale každý z nich měl úplnou svobodu odvést svou roli radikálně jiným způsobem, než jsme zvyklí?“

 

„Co když největší překážka není v zákonech, kapacitě či financích, ale v naší pohodlné představě o tom, že ‚už to děláme dobře‘?“

 

,,Jak může soud svěřit dítě do střídavé péče rodiči, který dítěti ani neví, jaké bere léky – protože jeho existenci popírá, neřeší a nikdy neřešil?”

 

,,Kolik dětí musí v tichosti trpět, než si stát přizná, že „spolupráce rodičů“ nemůže být podmínkou, když je jeden z nich agresor, manipulátor nebo závislý?”

,,Proč systém nutí matky sdílet péči o dítě s mužem, před kterým sami museli utéct – a pak jim řekne, že mají “podporovat vztah?”

 

,,Jak dlouho ještě bude OSPOD hodnotit domácnosti podle úsměvu a bonboniéry – místo skutečných podmínek a bezpečí dítěte?”

 

,,Kdo konečně bude brát vážně varování dětí – než z nich budou dospělí s diagnózami, které mohly být předejito?”

 

,,Proč má rodič víc práv než dítě, když je to dítě, kdo je v tom všem bezbranný?”

 

,,Kolik dětí ještě musí říct „u táty nechci být“ – aby to někdo vůbec zapsal, natož posoudil jako důvodné?”

 

,,Kdo nese odpovědnost za to, že i přes znalecké posudky, psychologické varování a školní signály je dítě vráceno do toxického prostředí – a pak je systém překvapený, že „neprospívá ?”

 

,,Jak se může nazývat „nejlepším zájmem dítěte“ to, co by žádný dospělý dobrovolně nevydržel?”

Pokud máte další návrhy napište na FB, nebo zde do komentáře.